Zpráva o průšvihu se šíří rychlostí světla

To jsem malinko nadsadila, ale „dobré zprávy“ o Vašich nezdarech se prostě šíří rychle. Všichni kolem se „ty věci“ dozví skoro dřív, než se Vám stanou. Ztráta dokladů, trapas na veřejném vystoupení, neobjednání obědů pro menší dítě, proražená pneumatika, 3 body za rychlost….

Jako tenkrát v páté třídě. Chodili jsme párkrát do roka ze základní školy na jižním konci města „seškoloudokina“ na hromadné promítání ideově přípustného filmu do kina na hlavním náměstí. Ze školy vycházel dlouhý had žáků ve dvojicích. Pro druhý stupeň začínal 5. třídami a končil nelítostnými a otrlými osmáky.  Ten den jsem putování za kulturou zahajovala jako malý páťák já a uzavíral jej můj otec jako třídní učitel 8.A na téže základní škole.

Byl to snad první nebo nejvíc druhý týden mé „existence“ na druhém stupni. Existence v bezpečí známé skupiny vrstevníků pátých tříd, ale s dalšími třemi zcela neznámými a ne vždy přátelskými nadvrstvami starších spolužáků. A navíc s otcem v roli sice oblíbeného ale! učitele.

Ani nevím, na jaký film jsme šli. Nedávala jsem pozor. Stres z neznáma a permanentní denní snění mne odvádělo od reality. Neviděla jsem ani tyč od značky na kraji chodníku, která oznamovala opravy silnice. Té jsem se sice v poslední vteřině vyhnula, ale napálila to přímo čelem do dodatkové cedule ke značce o opravách tak, že se její plech hlasitě rozvibroval. Ránu nešlo přeslechnout. Maximální trapas. Bavili se všichni kolem. Já byla totálně zostuzena a otřesena, navíc s modrým až nazelenalým čelem. Než jsme došli do kina, otec věděl všechno. Senzacechtivý had přenesl „dobrou zprávu“ o mé potupě okamžitě. Tyhle zprávy nezastavíte. Šíří se vážně závratnou rychlostí.  

Má ten příběh nějakou pointu? Rozuzlení? Je v něm přesah, říkáte si? Tenkrát, po té osudné cestě, zhroucená do sedadla v kině, jsem se otočila z první řady nalevo nahoru a vyhledala očima tátu. Byl tam a koukal se na mně. Pak zavrtěl hlavou, zavrátil oči a stáhl koutky do svého výrazu „Co to zas bylo?“. A pak se usmál a mávl rukou se svým „….to nevadí, mám tě rád“. A mně bylo líp.

Zprávy o svých fuckupech nezastavíte. Posměšky kolem Vás budou vždy. Jen se výrazně lépe snášejí, když někdo stojí na Vaší straně. Bezpodmínečně. I když je ten průšvih jakýkoliv.

„Vivat unconditional love!“