„Chci klavír rozhodně až pátek, mami…“

....řekla mi mladší dcera, když jsem se ponořila do každoroční nejstresovější a chvílemi beznadějné akce sklonku prázdnin, kterou bezpochyby plánování a sladění týdenního harmonogramu zájmových kroužků mých dcer je.  „Proč?“, ptám se zvědavě. „Protože pak mám na cvičení víc času, než když je ve středu!“, zněla odpověď. To, že je od středy do středy a od pátku do pátku stejně dlouhý týden, jsem jí už nevysvětlila. Věděla jsem přesně, co jí jde hlavou. 

Takový „nedělní breakpoint“, při kterém nám začne v mozku blikat rudé světlo jako výstraha, že čas na trénování etudy se opravdu krátí a je radno posadit se ke klavíru, začít něco dělat nebo si naopak nějakého stavu či situace užít, máme v sobě každý. Konec prázdnin, Nový rok, od Vánoc do Vánoc, od soumraku do úsvitu. Nebo od narozenin do narozenin.  V jednom z raných příspěvků tohoto blogu jsem psala o tom, že vědomí konečnosti dodává našim prožitkům na intenzitě. Umožňuje zastavit velkorysé časové hýření a popostrčí nás k akci. To udělal i tento blog. Popostrčil, bral i dal.  Vzal mi poslední dobrý rok, protože jsem začala díky pitvání situací, a pocitů a úvahám „co se stane až“,  žít život padesátníka už loni v létě. Paradoxní, viďte. Dal mi ale psaní, tvorbu, pocit, když se vynořují před Vámi témata, které toužím popsat. Přidal intenzivní ale pomíjivou úlevu, kterou pociťuji při dopsání textu, po které se dostavuje nespokojenost a rychle se dostavující hlad po nové bílé stránce. Díky němu, jsem více poznala čtenáře, kteří na něj reagovali. Bylo pro mne úžasné číst, jak moc jim má nabídka vidění světa byla užitečná a jak často se v mých textech viděli. Popostrčil mne k dalším cílům.

Cítím, že dnes začíná další dobrý rok. Blog znovu ožívá a vedle něj se v mé hlavě i notebooku formují příběhy obyčejného každodenního lidského hrdinství. 

Body zlomu, které mi budou užitečné, si vytýčím sama. Vedle těch, které nese s sebou život. Mé „TO DO „ listy budou kratší a intenzivnější. A snad je ani nestihnu sepsat. Rovnou je budu žít.

Namísto „TO DO LIST“ zkusím napsat raději svůj „TO BE LIST“:

o   Být svá

o   Nemarnit čas

o   Žít tady a teď

o   Stále „volat do svého lesa“ a nechat se měnit jeho ozvěnou tak, jak si budu přát

o   …….. a něco, co nevím, co je a stále to hledám

 

Krásný dnešní dobrý den vám všem, děkuji za podporu. Těším se na Vás a na Vaše krásné životní seznamy a příběhy.

Mrknutí oka, vítr ve vlasech, běžíme dál.