Music For The Masses - Písně o přátelství, lásce, sounáležitosti a víře I.

 1. NEVER LET ME DOWN AGAIN

K hlavnímu vchodu sportovní haly za městem vede cesta z dlažebních kostek a čtyři široké schody. Na schodech a přilehlých kamenných instalacích posedávají hloučky těch, kteří míří na diskotéku „na halu“.  Je podzim. Mrholí. Sedím na schodech, mrkváče s vysokým pasem, šněrovací boty s vysokou podrážkou, úzký rolák. Klobouk posazený až na temeno. Vše v černé. Jen dvouřadý tvídový kabát s velkými vycpávkami je šedo bílý v klasickém „Hering“ vzoru, jak se u nás říkalo „vzor stromeček“. Už jdou. Na cestě od sídliště se zjevily temné siluety. Černé baloňáky, černé košile, účesy s vyholenými boky kolem uší a s dlouhými vlasy rozdělenými pěšinkou uprostřed či na bok. Černé barety v rukou.  Vstávám a sundávám si z temena natupírovaných vlasů černý klobouk. Hoši se sídlištních stínadel jsou tu. Nerozluční přátelé, které spojuje věrnost k hudbě, k syntezátorovým akordům, víra ve čtveřici, kterou adorují. Číšník zvedá oči od bavoráků, shlédne přicházející partu a obrací je v sloup: „Zas ti blbí a nafoukaní depešáci…“.  Ještě stojím a pozoruji vše přes skleněné vstupní dveře. Usmívám se. „Jdeš, Ali?“. Z parketu zní pozvání Wilderových a Fletchových synťáků, Goreho kytary a Daveův baryton zadoufá „I´m taking a ride with my best friend…“.

Není signifikantnější temné hymny, ve které se střídají světlé chvíle Martinovy lucerny s temnotou nočního obilí, ve které lze zmizet tak snadno.  Antonův klip, který na projekčním plátně doprovází elektroniku, stírá rozdíl mezi vnitřním prostorem, ve kterém zní hudba, a temným sychravým podzimem, který vládne venku.

Není lepší příležitost, než se s touto rozervaností ztotožnit.

Je to hluboký, temný a krásný příběh.

Je to příběh naší duše.

„Tak jdeš?“

Ano. Jdu.