Módní novinky v mém světě

Je zimní den, leden, únor 1989. Venku sněží. Z prodejny gramodesek do průchodu vedoucího k náměstí vychází vysoký štíhlý černovlasý muž v bekovce a tvídovém kabátu, v podpaží si levou rukou přidržuje vinyl dvakrát zabalený v papíru potisknutém logem Supraphon, zatím co pravou rukou si připaluje cigaretu. Odchází a pokynutím hlavy odpoví na volání z prodejny: „ Na shledanou, pane učiteli!“

U této části příběhu jsem nebyla, ale umím si ji živě představit. Zato tu další, která se odehrála za hodinu, dvě poté, nikdy nezapomenu. Pamatujete si věc, po které toužíte, kterou chcete víc než cokoliv jiného? Melodii, která Vám zní v uších?  Zvuk, který obohacuje a naplňuje Váš život, ale nemůžete si jej dopřát, kdykoliv chcete? Písně, které kradete náhodně z pirátských nahrávek přátel, na diskotékách, zřídka v přehrávkách komunistického rozhlasu či televize nebo při vystoupeních milovaného bandu rušeného mizerným signálem pirátsky chytané zahraniční stanice? Ach ano, někteří z Vás pamatují. Jak moc chcete mít příležitost si ty písně pustit kdykoliv. Jak moc si je přejete slyšet stále.

Sedím zavřená v pokoji uprostřed zásadních úvah o sobě a světě kolem. Potichu se otevřou dveře a v nich stojí táta s balíčkem a usmívá se. „Na.“ „Co je to?“ „Podívej se.“ A dveře zavírá. Rozbaluju balík a nevěřícně zírám. Zlatý lesklý obal v barvě obilí, kde v modrém výřezu večerní oblohy hlásají tři rudé ampliony tu jedinou, pravdivou zprávu. Tiše se svezu na zem uprostřed místnosti.  Mám ji. Je to ona. Hudba pro davy. Ta jediná správná pro mne.  Táta mi pozval do života muziku, představil mi Orbisona a The Beatles. Koupil mi prvního červeného walkmana Sony. Ale teď, teď mi právě věnoval ten nejlepší dar mého patnáctiletého života. Ani jeden z nás v té chvíli netušil, že i o 35 let později bude pro mne ten okamžik nezapomenutelný. Táta mi dal TU desku. Tak jednoduše. Bez zpochybnění zásadní důležitosti pro můj život, s absolutním pochopením mé lásky k hudbě, s přijetím jiného vkusu a s respektem k celému světu. 

Vidím se stále, jak tam v plandavém tričku, ještě dítě, klečím na koberci, v třesoucích se rukách držím ten vinyl a celou věčnost na něj třeštím oči, než se odhodlám odklopit víko gramofonu a nasadit přenosku. Mezitím se pootevřely dveře a nakukuje táta. „ Je ticho. Hraj, ne?“ Usmívá se. Sny se většinou neplní. Dokonalé věci se obvykle nestávají. Někdy ano, někdy ano. Děkuju, tati.

Za pět dní se Davidovi a Martinovi znovu vyznám osobně. Myslím i na Alana. A nikdy nezapomenu na Fletche.

Je na čase Vám postupně v jednotlivých skladbách představit jedno ze zásadních alb mého života.

Dámy a pánové, toto je Depeche Mode a jejich "Music for The Masses".