Archie, Marry Me

Pamatuji se, že jsem jako dítě měla prázdninové knížky. Pár knih, ať už přečtených nebo úplně nových, které jsem četla v červenci a srpnu. Shromažďovala jsem si je už od dubna a čekaly, až se jejich obsah propojí s náladou letních dní, s místem, kde jsem byla, s dětmi, se kterými jsem trávila prázdniny. Mám to tak s knihami stále. Vlastně i s hudbou. Dokážu si vybavit místo, kde jsem album poslouchala. Ulici či cestu, na které mi ta píseň hrála poprvé. Na letošních krátkých velikonočních prázdninách jsem po dlouhé době přečetla knihu. Celou. David Sinclair v ní popisuje, jak probíhá na buněčné a genetické  úrovni stárnutí.  Formou odborného textu psaného pro širokou veřejnost s různou úrovní vzdělanosti v oboru biologie a zejména pak genetiky vysvětluje stárnutí jako analogové škrábance naší DNA na CD nosiči života. Můj táta učitel mne již jako malou vybavil poměrně slušnými znalostmi fungování, geneze a struktur neživé i čivé přírody. U minerálů jsem musela od malička identifikovat krystalické či amorfní struktury, u rostlin květenství i plody, stavbu listu. Taxonomii živých organismů zvládám poměrně dobře do úrovně druhu a řádu. U malých zpěvných ptáků umím i třídu. Vím, jak funguje buňka, z čeho se skládá, jak se rozmnožuje a jak s sebou nese informaci. Rozuměla jsem tedy bez potíží cca 75% nabídnutého textu (do schůdného obsahu skromně počítám včetně stránek popisujících život autora a jeho kolegů). Ve zbytku jsem zažívala stavy euforie i beznaděje a věčného se vracení k odkazům a vysvětlivkám, tak jak to mívám u odborných textů publikovaných v impaktovaných periodicích. Uvědomila jsem si potěšení z objevování i systém mé mysli, která se uspokojí textem určité hloubky, ale velké rozmanitosti. A proto nikdy nebudu špičkový specialista, ale ta se širokým záběrem. "Prázdninovou" knihu jsem četla v termálních lázních. A měla na mne velký vliv.  Když jsem pozorovala staré a nemocné lidi kolem, najednou jsem na ně nahlížela přes jejich senescentní buňky a poškozenou DNA, přes epigenetecký šum, který jejich buňky zbavil identity a ukončil jejich fungování. Viděla jsem to všude, ve všech i v sobě a úplně jsem tomu propadla. Zákony přírody ukončily mé romantické a filozofické úvahy o životě a zredukovaly jen na sérii chemických reakcí. Místo lidských bytostí jsem viděla jen práci enzymů, které chytají molekuly fosforu a spojují je s glukózou a vyrábí energii, kterou pak spotřebují ribozomy na vytváření proteinů z aminokyselin. Fascinující svět. Také můj. Sdílím radost z poznání. Ale také strach a beznaděj, která se s ním pojí. Co vše ještě nevím já a co ještě neví lidstvo o nás samotných. U jedné z prvních kapitol jsem se ale rozesmála nahlas. Autor zde popisuje experimenty s jednobuněčnými kvasinkami Saccharomyces cerevisiae. Jednobuněčné organismy, od kterých nás dělí miliarda let vývoje a přesto mají s námi společných asi 70% genů. A zacházejí s nimi podobně jako my. Autor zde píše:" Kvasinky se podobně jako spousta lidí téměř neustále snaží dělat jednu se dvou základních věcí: buď přijímat potravu, nebo se rozmnožovat. Buď mají hlad, nebo jsou nadržené. S přibývajícím věkem se podobně jako lidé zpomalují, zvětšují, zakulacují a ztrácejí plodnost.". Cha. Je to tak. Přes tyto dva cíle lze klasifikovat a třídit téměř veškeré lidské snažení od prodeje a nákupu realit až po módní přehlídku haute couture příštího roku. A rázem se z komplikovaného se stává jednoduché a přijatelné. Tahle zmínka v knize mi zachránila "zdravý rozum". Nabízím tento úlevný pohled k překonání životních propadů, nabízím humor a smích k zkvalitnění života. I mně se ulevilo. Při pozorování v bazénu a klasifikaci toho, co vidím kolem, z úrovně fungování jednobuněčného organismu. Vysvětlila jsem téměř "vědecky" také to, proč mají takový úspěch pořady o vaření a proč je tolik písní o lásce. A s ostrostí Occamovy břitvy jsem také v bazénu rozčísla záhadu, proč ženy na prvním rande nejedí. Je u nich totiž aktivován jiný program, než přijímání potravy. A některé z nás nemohou jíst ani na druhém, ani na třetím...  Nejen v oblasti genetiky zůstávám stále romantička.

Přeji Vám krásné jaro s co nejméně škrábanci. Na Vašem epigenomu i Vaší duši. 

 

https://www.youtube.com/watch?v=ZAn3JdtSrnY