Řekla si: "Skoč!"

Stojím na břehu a hledím upřeně dolů. Svislé a podélné spáry bleděmodrých kachliček rozdělují obrovský vodný kvádr bazénu na vodní sloupce, které se jemně mihotají. Jsem tu sama. Voda, která se vlévá do odtokového kanálku po okrajích bazénu, vydává strašidelný zvuk. Vzpomínám si, že jsem se toho zvuku bála, když jsem jako malá chodila sama ráno plavat do školního bazénu. Dříve než nastoupily na osmou třídy plaveckého výcviku. Je mi stále nepříjemný. Vím, že za chvíli zmizí. Až budu tam. Jen se odhodlat. Z vodní hladiny čiší chlad a je mi zima už teď. Úplně cítím, jak vše ustrne, až skočím. Čas. Tělo. Mysl.

Udělám krok zpět. Udělat si to těžší. Skočím šipku z kostky. Rychlé radikální rozhodnutí a akce. Tak to dělám já.  Není cesty zpět. Nelituj. Nepochybuj. Jedna, dva, tři. Moje tělo se jako nůž noří do ledového bazénu. Bez mého přičinění letím pod hladinou tiše, setrvačností. Opouštím svět nahoře, mé myšlenky, vyřčené i nevyřčené věty, pochybnosti, úsměv i dohady.  Není nic. Jen klid. Pár temp a jsem u hrany dna, kde se třímetrová hloubka plaveckého bazénu láme do plytké rovinky rekreačních plavců. Pohladím rukou dno a s pár tempy zamířím vzhůru.  Na dvě sekundy se vynořím a s krátkým nádechem nasadím rychlé tempo kraula.

Bez myšlenek. Jako stroj. Mám krásných tři tisíce tři sta vteřin samoty.

Jen já. Už teď se mi nechce vracet. Voda je bezpečí. 

Bezpečí pro mé tady a teď. 

Skočila jsem po hlavě do chladného rána a proplavu se novým dnem.