Sense of the present tense

Sedělo nás v kruhu šestnáct. Všichni zapsaní do prezenční listiny. Koukali jsme se na sebe a usmívali se. Rádi, že jsme spolu. Mysleli jsme si. Druhý den jsem měla v tašce milý modrý lístek se vzkazem a poděkováním. Poděkováním kluka, co seděl po mé levici, za mou přítomnost v kruhu, za sousedství, za úsměv. Za mou přítomnost! Přítomnost, kterou jsem silně probrouzdala ve svém snovém světě. Mrzelo mne to, že jsem tam skutečně nebyla.  Prezenční listina nevypovídá nic o žití v přítomnosti. Znamená, že se naše fyzická těla jsou ve stejném čase na stejném místě. Kdepak se ale nacházíš, mysli má? Minulost nebo budoucnost? Přítomnost? Sen? 

Přítel, extrémní "prezentista" říká, že smysl má jen přítomnost, tady a teď. Žádné "to kdysi", nebo "jednou až". Jen přítomný prožitek má plnou hodnotu a je potřeba se něj plně soustředit. Žádné "bylo" a "bude" nemůže být zajímavější a více strhující než tento moment. Jsou tu taky ti, co žijí pouze ve vzpomínkách.  Svých, mých, Vašich, skutečných, vysněných, brouzdají v minulosti, přítomnost pouze přežívajíc.  Nebo ti, co  frustrovaně běží krysí závod za budoucím cílem.  Hnaní lačností po něčem.  Běží běh za cílem, který je stále neméně stejně daleko od současnosti, protože je prostě budoucí.  Notoričtí ortodoxní vzpomínkáři. Frustrovaní vizionáři s kalným pohledem. 

A ještě jedna speciální kategorie. Kategorie zatracených snílků, která si vytváří vlastní realitu. Všichni se ale jednou zastaví.  Dřív nebo později. Tady a teď. A začnou počítat.

Myslím, že všechno je správně. Být tady a teď, vzpomínat i těšit se na to, co bude, pokud jsem v té které kategorii  bytí dle svého vědomého rozhodnutí a se svým plným vědomím. A taky je dobré si ten kitting v snových krajích trochu víc hlídat. Aby mi neuniklo, na koho se tady a teď usmívám.  

Bytí v přítomnosti mi jde o trochu víc než dřív.  

I když přiznávám.

Občas se musím štípnout! 

---

Post scriptum I:

Po napsání příspěvku na mne z vedlejšího okna vyskočil článek, že Heidi Klum chce s manželem dítě. Okej, říkám si, Heidi vypadá dobře a je ještě mladá. Kolik jí je? 49? No vždyť říkám, mladá. Může.

Aha, vlastně je jí jako mně. Sakra.

Tak jsem se tady v blogu začala připravovat na 50, že jsem pozapomněla, že pořádně neprožívám přítomných 49. Nejsem ani v půlce. No jo, vlastně. 

Uznávám. 

Moje bytí v přítomnosti má někdy větší rezervy. 

---

Post scriptum II:

More sense for present tense

Less tension from present sense