Řekni jí

Den plný srdcí, růží, claimů. Stalo se z těch symbolů velké klišé, slova a tvary, kterým jsme kolem svátku zamilovaných exponováni ze všech stran. Nabídka zboží a sdělení, které zaručeně zaberou a potěší. Zapřisáhlí vyznavači, zapřisáhlí odpůrci. Jak je snadné koupit přání s větou, jak je ji vyznání jen tak vyslovit. Často nikdo jiný neví, jaká přání a vyznání píšeme uvnitř nás a komu. Ani my sami nevíme, kdo a jakou píseň pro nás hraje ve svém srdci. A nikdy se to možná nedozvíme. Moje malá neteř Míša to vědět chtěla. Jednou  přišla v mateřské školce do jídelny a řekla: "Kdo mne miluje, ať zvedne ruku!". Přihlásilo se pět chlapečků. Usmála se a řekla jen: "Jé!". Skvělé řešení, v jehož otevřenost a přímosti se trochu poznávám. Jen mnohdy vědět nechceme. 

Náš vnitřní svět je plný nevyřčeného. Některé věci nevyslovíme nikdy ani nahlas natož druhému. A s věkem to nemá nic moc společného. Kdyby tomu bylo jinak, nebyla by hora nešťastně zamilovaných písní. O tom, co nikdy neřekl a ona tu už není, o tom, jak řekl něco jiného, než co chtěl a taky řekl, co vlastně nechtěl. Emocionální turbulence uvnitř naší duše. 

Často se noříme do písní,  textů, knih a filmů a prožíváme melodramatické příběhy nevyslovených vyznání. Trápíme se s hlavními hrdiny, vystavujeme se tragickým a znepokojivým obsahům, soucítíme ve vyhrocených a neřešitelných situacích se špatným a nešťastným koncem. Bez možnosti děj těchto příběhů aktivně ovlivnit. Proč to děláme? Získáváme informace jak se chovat? Sbíráme zážitky, které nám pomáhají jako přenesená zkušenost zvládat lépe naše vztahy a sny? Nebo máme rádi opravdu hluboké prožitky, které až bolí? Nahoru a dolů? Všechno nebo nic? 

Možná. 

Dnešní den je klišé. Možná je. 

Dnešní den je také příležitost k vyslovení se. Dozajista je. V našem příběhu, jehož děj ovlivnit můžeme. 

Můžeme si vybrat. 

Říct nebo neříct.

"Why won't you ever know that I'm in love with you? That I'm in love with you?" 

The Cure: Just Like Heaven