I Want to Hold Your Hand

Pamatujete si na to, jak jste fyzicky vyrůstali? Jaká je Vaše nejstarší vzpomínka? Vyjma bílého kovového měřáku propojeného s váhou na pravidelných školních potupných lékařských prohlídkách? Vnímali jste někdy svůj fyzický růst? Jak jste vyšší, větší?

Vzpomínka první

První, co mi k tomuto tématu blesklo hlavou, byl pocit. Pocit,  jak jsem na základní škole byla zoufalá z toho, že jsem malá. Ze třídy nejmenší a nejmladší. Myslela jsem si, že vůbec nerostu. Že jsem od první třídy pořád stejná a všichni ostatní jsou vyšší. A taky lepší. Stejně tak i v prváku na gymplu. Při tzv. nástupu v úvodu tělocviku, který jsem vůbec neměla ráda, jsem byla druhá nejmenší. Oproti všem mým spolužačkám, které byly vyšší. A hezčí. O prázdninách mezi prvákem a druhákem jsem se rozhodla, že půjdu svou cestou. Nejen v oblasti spokojenosti s výškou. Že stát v řadě od nejmenší po největší či naopak není pro mne. Že udělám krok zpět a vytvořím si vlastní kategorii. Vlastní svět. Svět, kde kritérium výšky nebo pořadí bude pro mne nevýznamné, protože není druhá taková podobná. Jedno z  mých nejlepších rozhodnutí na cestě ke štěstí a křehkému balancování se seběvědomím. Pamatuju se velmi dobře na první tělocvik v druháku, kde jsem se po prázdninách postavila ze zvyku při úvodním nástupu do řady rovnou jako druhá od konce. Najednou jsem ke svému úžasu vyčnívala. Tak jsem se s menšími spolužačkami přeřazovala a přeřazovala, až jsem v té první zářijové hodině tělocviku druhého ročníku gymnázia stála při nástupu jako druhá nejvyšší na začátku řady.  Přes prázdniny jsem musela vyrůst víc než pět centimetrů. Hm. Jen mne to už netěšilo, nemělo to pro mne žádný význam.  A ten nástup do řady podle nějaké metriky. Je mi to nepříjemné dodnes, srovnávat či vytvářet pořadí. Být příliš nebo nebýt dost. Špatná vzpomínka. Zkusím znova.

Vzpomínka druhá

Tedy znovu. Mám to. Vlastně si pamatuju dobře, jak jsem rostla. Vždy jsem se moc ráda držela za ruku. Od malička. S rodiči jsme tak chodili často, každý z jedné strany a já mezi nimi, vždycky mne při třetím kroku zhoupnuli, měla jsem to ráda. V babičkami, s dědečky, s kamarády i kamarádkami, s kluky na rande, s mužem. Držím se za ruku s mými dcerami, které si je často dobírám, že jsou dvě, abych je mohla držet zároveň a proto že nemám víc dětí. Držíme se za ruce s těmi, ke kterým patříme. Držet se za ruku znamená lásku. Podporu. A taky demonstraci. Ukazujete něco celému světu. Zároveň je to velmi důvěrné. Dotyk. Přes ruce se propojí energie, světy. Zajímavé. A teď vzpomínka k růstu. S tátou jsem za ruku chodila odmalička.  Můj táta měřil 185 centimetrů. Pamatuju se na to, jak jsem jako maličká měla vytáhlou pravou ruku (umím jít jen po něčím levém boku) nahoru, abych dosáhla. Abych ho mohla držet, byl ke mně sehnutý a tak nějak mne za chůze jako maličkou poponášel. Když jsme pak spolu chodili na základce do kina na grotesky s Frigem a na filmy s Olivií Newton John, která se mu děsně líbila, tak se mi ruka pokrčila v lokti, když jsme se drželi. Byla jsem totiž vyšší, akorát jsem dosáhla do jeho kapsy, kde jsem se mohla nahmátnout nějaké mince na útratu nebo si ohřát ruku, když byla zima. Od mojí vysoké už jsme měli oba ruce natažené, když jsme se drželi. Vyrostla jsem do necelého metru sedmdesáti a přidala k tomu výšku podpatků. Byla jsem vysoká skoro jako táta.  A máma nám to měla za zlé, že tak chodíme. Já to měla moc ráda. Rostla jsem vedle něj, jeho ruka byla pro mne měřítko mé výšky a velká opora zároveň. Bezpečí a jistota. Drželi jsme se za ruce až do dne před dnem, kdy odešel. Moc hezká vzpomínka. Stálá a hřejivá. Tak přeci si dokážu uvědomit ten pocit růstu. 

Závěr vzpomínání

Pro každého z nás je důležité a přijatelné něco jiného. Nebýt či být dost. Být vyšší než. Nebo taky jen růst vedle někoho.  Plyne mi z toho, že jsme správně vysocí právě takoví, jací jsme. A že se vážně dobře roste s někým, kdo tu je pro Vás a podporuje Vás. Vím, že se dodnes za ruku držím moc ráda. Není to jednoduché a samozřejmé. A hodně to znamená. Že je to zkrátka velká věc. 

I'll tell you somethin'
I think you'll understand
When I say that somethin'
I want to hold your hand ....

A co si pamatujete o svém vyrůstání Vy?