O důvěře a jak jsem to dvakrát zkazila
Kolem mne to žije prezidentskými volbami. I na dnešní oslavě narozenin se mě dámy, které jsem měla ve svém týmu, když jsem po škole nastoupila do zaměstnání a udělali ze mě šéfovou, na oslavě narozenin ptaly, co já na to všechno. Ano. Půjdu volit. Jsem vychována k tomu, že projevit svůj názor pro řízení věci veřejné, je mojí občanskou povinností. Využití volebního práva je jedna z aktivních možností jak manifestovat veřejně (byť v tajné volbě) sounáležitost s morálními a principiálními hodnotami demokracie. Říkal táta. A myslím já.
V tomhle jsem jistý střelec. Minula jsem jen dvakrát.
Poprvé 1992. Prvák na právech jsem měla ráda. Studovaly se
dějiny, ve filozofii jsem vyšilovala z fenomenologie, kde se mi z usilovného
přemýšlení blaženě rozestupovala lebka. Milovala jsem disputace v politologii
a velmi nelibě nesla, když ke mně byli někteří spolužáci argumentačně
shovívaví, protože mne pak chtěli pozvat na kávu. Předmět vedl Daniel Kroupa,
který se často v přenáškách vracel ve svých výkladech politicky k Masarykovi
a filozoficky k Patočkovi. Na zkoušku jsem se těšila. Hrdě vybavená
rozsáhlou kolokviální prací, ve které jsem obhajovala přímou demokracii, včetně
přímé volby prezidenta. Práce byla postavena na bezmezném respektu k občanovi
a jeho právu na svobodné projevení jeho názoru s patřičnou váhou. A na důvěře
k lidem a k systému. Zkouška dopadla strašně. Dostala jsem za 3-. Doktor
Kroupa se usmíval. Prý, že to jednou
pochopím. A ano. Lidé jsou ovlivnitelní,
nedokáží se svobodně rozhodovat, nejsou způsobilí svou volbou vybrat budoucí blaho
a prosperitu státu, ve kterém budou žít. Zdánlivý nonsens. Dle koláčových
grafů, které běží v televizi, realita dnešních dnů.
Podruhé 25.1.2013. Poprvé
v životě jsem nešla k volbám. V druhém kole prezidentských voleb. Den
před tím, ve čtvrtek 24.1.2013, jsem porodila mladší dceru. Nestihla jsem si
vyřídit průkaz. Nevolila jsem. Táta mi to neodpustil. Prý jsem měla. Přispěla
jsem tak k totální dehonestaci prezidentského postu, k jedné z největších
ostud naší vlasti.
Zítra půjdu. Dnes jsem se rozhodla koho. Nechci mít v čele
mé země estébáka. Je to má vlast. Jinou nemám. Stále věřím lidem. Nejsem
zklamaná. Rozumím tomu, proč dělají to, co dělají. Není to šťastné, pane doktore.
Měl jste pravdu. Nesouhlasím s tím. Ale mám úctu a respekt. Nebudu
nadávat. Chci jen projevit své morální a principiální hodnoty. Důvěra. Respekt
k unikátnosti. Úcta. Pokora.
Make love not war!
Komentáře
Okomentovat