Kognitivní zkreslení jako životní výhoda

Dunning Krugerův efekt. Křivka vzájemné závislosti míry našich kompetencí v daném oboru a našeho sebevědomí. Představuje teorii, že lidé s nízkou úrovní odborných kompetencí vykazují vysoké sebevědomí v hodnocení vlastního nižšího výkonu a špičkoví odborníci naopak mají tendenci svoje výsledky podceňovat.  Tihle dva američtí psychologové za ni ne nadarmo dostali Nobelovu cenu.  

Teorie, která byla už mnohokrát zpochybněna, ale nutí k přemýšlení. Mne rozhodně ano. Zapomeňme na to, co se nám na první dobrou vybaví. Juniorní namachrovaní mistři světa amoleta, kteří se hřejí pod vrcholem "Mount Stupid" a člověk má obavu, že budou ještě stoupat.  Špičkové mozky, senioři s vysokými kompetencemi utopení ve vlastní nejistotě v Údolí zoufalství, toužící po permanentním uznání a povzbuzení, což se dá vydržet líp než sebejistý greenhorn, ale po čase to taky unaví. 

Chci mluvit o sebevědomí bez pejorativního nádechu, který se k němu přilepil hodnocením, výchovou, pohledem společnosti. Nádechu, který provází vertikální osu "confidence" - důvěra v sebe jako stigma něčeho nepatřičného a nemístného. Nazírat na jev aniž by věta "Ta má ale vysokou sebedůvěru / sebevědomí."zněla jako opovržlivá nadávka. Vždyť vědomí sama sebe, toho jak to uvnitř máme poskládané, jak reagujeme na podněty a co některé situace v nás vyvolávají, je skvělé. Vědomí toho, co vše umíme i s všudypřítomnými pochybami, že neumíme dost. Vědomí toho, že je ještě mnohonásobně větší množství věcí, které neumíme. A co teprve důvěra v sebe. Jak mohu věřit ostatním, podporovat je, dávat jim čas, pozornost a vlídnost, když to neumím ani sama se sebou. 

Jsem si vědoma toho, co umím. Znám, míru svých kompetencí. Jsem si vědoma svých limitů i toho, že občas nemám limit. Věřím si a spoléhám na sebe. Pak tedy by se mohlo zdát, že jsem na začátku dlouhého pozvolného stoupání ve Svahu osvícení. Možná. 

Spíš ne! Naštěstí ne! Zde je mé kognitivní zkreslení téhle teorie.  Miluju bod nula - průsečík os. Pocit, když objevím něco nového, co mne uchvátí a pohltí. A pak let vzhůru, kde mi vysoké sebevědomí dodává energii a nadšení a přeřazuje rychle věci z kategorie "mluvím o nich" do kategorie "už je dělám". Vždyť kolikrát jste si povzdechli: "... kdyby býval věděl víc, tak by se věci nepustil". Ochutnat úspěch, o kterém jsem přesvědčena a ihned na to s nesmírnou pokorou spadnout na dno údolí s pocitem, že vlastně nevím skoro nic.  Pak se teprve ukáže, zdali téma stojí za to . Zdali mu chci věnovat čas a energii a půjdu hlouběji. Vydávám se znova a zasna nikdy nekončící cestu k nirváně.  Každou minutu. Každý den. Mám ráda všechny části výstupu. Každá má něco do sebe. Výstup je energeticky náročný a mohl by se zdát vyčerpávající. Není. Je to pohyb. Pohyb je život. 

Není třeba se bát.

This is the power of the eternal false beginners. And I'm proud of it!