Ztráta potenciálních možností

Reflektivní psaní je skvělá metoda jak si bezpečně srovnat myšlenky. Píšeme si deníky, povídky, poznámky, popisujeme vlastní zážitky, věnujeme kritickou pozornost sobě, svým vlastním hodnotám či subjektivním konstruktům, které ovlivňují naše jednání. Hlava rozhýbe ruku, ruka rozhýbe hlavu… Napsaný text je pak určen především jeho autorovi k sebereflexi jeho vnitřního světa. Nebo se z něj může stát příspěvek do blogu, reflektuje-li dané téma a pokud autor se zveřejněním souhlasím. Mám tu jednu autentickou ukázku takového psaní (přepis ručně psaného textu pro čtenářův komfort). Musím se však dotázat autorky. Sebe. Můžu? Klidně.  

11.4.2020 , 17.35 

„ ……Cítím se velmi frustrovaná během času. Frustrovaná tím, že jsem stará a nebudu mít šanci stihnout tolik věcí, které chci a které si přeji udělat. Držím v rukou tolik cest k možnostem, volají na mne odevšad a já nemám čas na ně nahlédnout, natož se jich dotknout, vzít si je. Bojím se je pustit a běhám svůj krysí závod. Bojím se ztráty mých potenciálních možností. Bojím se díky času ztratit to, co nemám. Bojím se ztratit to, co ještě ani není a utíkají mi věci, které mám nebo jsou nadosah. Paradox, který paralyzuje.

……Skoro nedýchám. Je možné určit těch pár klíčových věcí, skrze které lze prožít všechny nekonečné perspektivy života? Můžu si dovolit zpomalit? Necítit čas? V klidu sama pro sebe být? A zároveň druhým činit život krásnější, zajímavější, pestřejší a výjimečný, jak jsem si vždy přála?

 …… Čas….. Chci se nadechnout… .“

Stárnutí není jen o strachu z vrásek, na který s nadsázkou a pro odlehčení problém věku občas redukuju. Jsou to i vážné a tíživé věci. Cítíme, když jsme starší, tu množinu času, pomyslnou časovou dotaci více ohraničenou? Vidíme naše hranice jasnější a jsme nuceni některé věci začít či přestat dělat? Cítíme s tím spojený tlak, vyšší odpovědnost a vážnost v tom, zda s tím vším opravdu umíme naložit? Umožní nám naše stárnutí se bez výmluv postavit k životu čelem? Dodá nám odvahu? Vezme nám ji? Dokážu tedy teď, když budu stará, konečně ztratit či opustit to, co nemám, a naplno prožít to, co držím ve svých rukách?

Čert ví, zdali ano a kdy. Pokusím se.