Starý dobrý zlý časy

 

Znám Dášu (49) od malička, bydlely jsme vedle sebe, vyrůstaly spolu, hodně se známe a zůstáváme stále TY SKUTEČNÉ kamarádky, i když nás dělí více než 1000 km. Dáša mi napsala k blogu: „Zastávám názor, že věk je opravdu jen číslo. A rovnou přiznávám, že se někdy cítím na 30 a někdy na 80. Koníčky mám stále stejné jako náctiletá, háčkuju, peču a čtu. Před nedávnem jsem si sestavila vlastní hitparádu, kterou na plné pecky poslouchám v autě. Najdeš tam Guns´n´Roses, Metallica, Georges Bizeta, Bedřicha Smetanu, Věru Špinarovou, II Divo, Depeche Mode atd. Odraz mě samé, od všeho něco. A na mikádo se, Alenko, určitě zase chystám, vždy mne to po těch pár letech odolávání zase zláká. A co mne na věku baví nejvíc? Užívat si udivených pohledů, když na něj přijde řeč. A úplně nejlepší na něm je množství zkušeností. Vůbec těm hodně mladším nezávidím, čím si budou procházet, než je získají, v dobrém i špatném. Zkrátka neměnila bych.“

Staré časy nebyly vždy dobré. Všichni víme, o čem je řeč, každý si dosadíme svá témata a nejistoty. Plný rybník pro utopení. Zkušenost. Letitá. Dobrá i zlá. Získaná náhodně i letmo, mnohdy draze zaplacená. Tolik slov a rozhodnutí druhých, co bolestně zranilo a srazilo na kolena. Méně těch, co pomohlo vstát. Tolik pochyb zasetých zvenčí, které padly na úrodnou půdu nezkušené doufající mysli. Situace, které už nechceme prožít, rozhodnutí, která nejde vzít zpět. Jsme křehcí a jedineční. Stále. Od tehdy doteď a až na věčnost. Vlastně jsme uvnitř stále stejně krásní, posloucháme muziku, pláčeme u filmů, prahneme po naplnění touhy a přemýšlíme, zda si zase ostřihnou ofinu či mikádo. Jen teď nás možná věci nesrážejí dolů a pokud ano, daří se nám vstávat rychleji než dřív. Zkušenost jako cesta k naší odolnosti a vyrovnanosti.

Proč se tedy kolem věku a jeho popření či zastavení jeho projevů točí naše pozornost i velký byznys? Jde o ten nesoulad, který cítíme minutu po minutě víc mezi vnitřním světem a naším tělem? Jsou to stereotypy společnosti a hodnotící pohledy druhých, které v nás ty to otázky vyvolávají? 

Kdo ví. Jsme unikátní, tedy nelze učinit jednoznačný závěr. Každý jdeme dál nejlíp jak umíme.

A děkuju, Dášenko, Bizetovu Carmen jsem už dlouho neslyšela.