DEJTE TO NAHLAS

Někdy zapomínám , že jsem zestárl.

Jako by se mnou moje srdce a moje mysl hráli krutou hru a šálili mne iluzí mládí. Každý den tak vítám svět idealistickýma, rošťáckýma očima vzpurného dítěte, které nachází štěstí v těch nejjednodušších věcech. Stačí letmý pohled do zrcadla, abych si připomněl, že už nejsem ten malý kluk s lacinou kytarou a hromadou desek, který hodiny a hodiny o samotě cvičí a doufá, že jednoho dne nechá za sebou všechnu beznaděj a ztrhanost virginského maloměstského života. Ne. Teď se ne mne unaveně kření chlápek s otlučenými zuby, poznamenanými lety zpívání do mikrofonu. Vidím těžké pytle pod očima, za něž vděčím desetiletím jet lagu a ochotě obětovat spánek, jen abych mohl zažít další drahocennou hodinu. Vousy mám plné šedin. A jsem za to vše vděčný.

Dave Ghrol,  The Storyteller: Tales of Life and Music, p.7

 

Někdy zapomínám, že jsem zestárla.

Jako by se mnou moje srdce a moje mysl hráli krutou hru a šálili mne iluzí mládí. Každý den tak vítám svět idealistickýma, rošťáckýma očima vzpurného dítěte, které nachází štěstí v těch nejjednodušších věcech. Stačí letmý pohled do zrcadla, abych si připomněla, že už nejsem ta malá holka v černém baretu s hlavou plnou snů a hromadou desek, která hodiny a hodiny o samotě poslouchá hudbu hledá ten ideál, za který stojí za to žít, bojovat a umírat a doufá, že jednoho dne nechá za sebou všechnu sebetrýzeň a podceňování se vycházející z maloměstského kontextu a pečlivě utvrzovaného komplexu jedináčka bez sebevědomí. Ne.  Teď se na mne unaveně dívá žena s vějířky vrásek kolem očí a úst, poznamenanými úsměvem, který rozdala. Vidím kruhy pod očima, za které vděčím nedostatku spánku, jen abych mohla zažít další hodinu s mými blízkými, s lidmi, které mám ráda, s prací, která mi dává smysl. Mé dlouhé hnědé vlasy mi šediví víc a víc s každou životní ztrátou. Ale stále věřím. V lidi. V hudbu. V nekonečnost a sílu lásky. A trochu víc v sebe. A jsem za to vše vděčná.

Aja73, blog Poslední dobrý rok, příspěvek 8