(NE)ŽÁDOUCÍ ÚČINKY BLOGU

Dnes trocha faktů. Poslala jsem odkaz na blog nejbližším přátelům a známým. Jejich odpovědi vlastně  trefně vystihují obecné reakce lidí kolem. V první části reakce jste se rozdělili na dva tábory. Ti z Vás, kteří nevěděli, kolik mi je let, napsali : „Jé, to není možný, že je Ti tolik! Nevypadáš na svůj věk…“. 

Ti, kteří vědí, napsali: „Nikdy bych si nemyslel/a, že zrovna Ty budeš  řešit z tohle téma ,když nevypadáš na svůj věk …“. Tak či tak, pod prizmatem toho čísla a mého textu se Váš pohled na mne nějak změnil. Dovětek obou skupin byl stejný, mnohem delší než hodnocení mého stáří a začínal slovy:“ To já……“.

Všichni. Všichni si tím nějak zabýváme, vymezujeme se. Řešíme sentimentální vzpomínky, vrásky, bolest, nedostatky a únavu těla, výpadky paměti, vyprahlost, stud za to se na stáří zamilovat a všechny další příznaky, které se (možná mylně) přičítají něčemu, čemu říkáme „být v letech“….. Stárnutí je těžké téma a tohle sdílení pomáhá. Například mně. Poslední dobrý rok je vlastně můj malý věkový „coming out“. Poprvé jsem svůj věk veřejně explicitně (i když anonymně) někde vyjma úředních a lékařských formulářů  uvedla. Je mi 49. Pocity? Dojmy? Nic třeskutého (protože 49, že, kdo by byl extra rád…). Možná i proto, že blogový coming out je zbaběle málo. Ale jednou. Až budu připravená. Až všude na sítích a v textech budu hrdě psát k datu i ročník narození a věk v závorce….. to teprve bude! A všechno se změní. Určitě. Asi ano. Nevím. Děs….  Tak zase příští úterý.